Muži a první rande, aneb, jak se na první pohled (ne) zamilovat (1)

Nedávno jsem někde četla, že se muži na prvním rande mnohdy chovají jako burani. Nejenže se patřičně neobléknou na takovou „slávu“, ale dokonce odmítají zaplatit útratu. Když se číšník zeptá, jestli pán bude platit dohromady a nebo zvlášť, odpověď od takového burana zní: „ Dáma bude platit samostatně“. Nevím od koho je to větší drzost, jestli od randícího muže a nebo od číšníka, že měl vůbec odvahu položit tak nevhodný dotaz.  

Ráda bych přispěla svou trochou do mlýna a podělila se s Vámi o zajímavé zážitky z mnoha prvních schůzek, které se vzápětí staly i těmi posledními. Dnes proberu jen dvě schůzky z mnoha.

Martin pracoval v Moskvě a na naše první rande přiletěl jak jinak, než z Moskvy. Četla jsem o něm články v ekonomických rubrikách novin, o tom jak čeští top manageři zamířili do Moskvy. Martin z Moskvy zamířil za mnou. Tedy abych to uvedla na pravou míru, při jedné své cestě domů se rozhodl, že navštíví i mne. Nebudu zastírat, že jsem se na schůzku docela těšila a nějakou tu minutku strávila u zrcadla.

Martin přijel na čas a s ním i jeho dva dobrmani, jejichž krky byly opatřeny elektronickými obojky. Usedla jsem do vozu, kde mi na krk funěli ti dva roztomilí pejsci. Martin se omluvil, že se nestihl převléci, že jedou přímo ze cvičáku. Jednou rukou se snažil zakrýt zablácené fleky na kalhotách, boty, ty byly jasné…

V duchu jsem se zasmála a řekla si pro sebe, že si zřejmě vzal ty dva obranáře z taktických důvodů, ale jak se říká, do chlapa a do melouna nevidíš, i když ono se to asi říká o ženách, tentokrát to však budu aplikovat na muže.

S dobrmany v zádech se Martin rozhodl, že mne na uvítanou políbí. Nějak jsem se necítila v té povedené partičce ve své kůži a tak jsem raději zůstala jen u potřesení rukou. Následovala procházka s jeho domácími mazlíčky, občas kluci dostali výboj do kožichu, ale asi se jim procházka líbila? Po kávě, kterou jsme spolu vypili v nedaleké restauraci, zatímco pejsci dálkově ovládaní čekali v autě mi Martin sdělil, že jsem zřejmě ledová královna, protože jsem mu hned nechtěla dát pusu. Nu, co na to říct? První rande jsem si prostě představovala jinak.

Petr byl, vlastně stále ještě je vystudovaný psycholog, autor několika psychologicko- naučných knih. Já bych řekla, že je to spíš magor. Údajně nevychází ze svého domu a když, tak se pohybuje pouze v okolí několika metrů od adresy svého trvalého bydliště.

Ještě teď se divím, že se vydal na takovou dalekou cestu tramvají po Praze. Sešli jsme se na Národní u Teska.

„Ahoj, pojď půjdeme dolů do potravin, něco koupím a uděláme si picknick na Petříně“, seznamuje mě Petr s programem naší první schůzky, ale já už v kříži cítila, že to bude schůzka poslední.

Koupil dva rohlíky, jeden bílý jogurt a nejlevnější limonádu.

„ Jo, nezapomeň si koupit lístek na tramvaj, já mám legitku.“, upozornil mě taktně.

A tak jsme jeli na Petřín, byl květen, sluníčko krásně svítilo. Petr nesnáší slunce. Z aktovky, kterou nosí jako správný psycholog a ve které měl dva rohlíky, jeden bílý jogurt a limonádu, vytáhl poněkud jeté prostěradlo. Rozložil ho pod strom a vyzval mne, ať si přisednu. Jak velkorysé! A tak jsme seděli ve stínu pod stromem na uváleném prostěradle.

Vytáhl jeden rohlík a bílý jogurt a začal vše konzumovat, po chvíli se mě zeptal: „ Chceš taky rohlík“? „Jo a nechceš trochu napít?“ “ Hele a nevadí ti, že si sundám boty?“ Řekla jsem, ať si udělá pohodlí. Petr mne opět překvapil, nejenže každá ponožka byla jiná, ale jedna byla na palci i děravá. Zkrátka učiněný elegán a gentleman. Po jídle si jako správný muž lehl, ale abych mu nekřivdila, zeptal se mě předem: “ Nebude ti vadit, když si chvíli zdřímnu?“ Na omluvu uvedl fakt, že už je hodinu z domu a protože trpí únavovým syndromem, je z naší schůzky patřičně vyčerpán. Prý mu mám něco vyprávět, aby mu to lépe utíkalo. Pak se probral a pravil, že už teda bude muset jít domů, ale jestli chci, tak můžu jít kousek s ním.

No, co Vám budu povídat. Měla jsem dojem, že si ze mne někdo dělá legraci. Přešli jsme silnici a on vytahoval klíče a avízoval, že už je doma.“ Tak ahoj a měj se, můžeš jít tudy do centra“, mizí Petr v útrobách domu.

Vážení, tomu se říká úsporné rande- jeden bílý jogurt s rohlíkem na prostěradle proti domu. Jediná vetší investice - cesta tramvají, ale měl přece legitku, ne?

Tyto dva exemplární případy jsou ukázkou toho, že ani akademické vzdělání u muže nezaručuje to, že zvládne takovou triviální záležitost, jakou je první schůzka se ženou.

Top manager z Moskvy, který jde právě s dobrmany ze cvičáku a psycholog s bílým jogurtem v aktovce. Tak takhle jsem si je „pracovně“ pojmenovala. Někdo by mohl říct…no jo no, obyčejní burani! Ale ted vážně!

Myslíte si milí čtenáři, že takhle se chodí na první schůzku? A nebo si muži vážně myslí, že jsme jen obyčejné slepice, co mají v kabelce zrní a v mozku prázdno?